Bard , Bardan  -  nalezen v lednu 1994 jako mladý ( asi) roční pes, zemřel  17.4. 1997

V životě se občas stávají události, které jakoby byly předem určené osudem....

Jak jinak si mám tedy vysvětlit to, že jsme našli plavého briardího kluka! Když jsme si manželem pořizovali briarda, on chtěl černou fenu a já plavého psa.

Pak jsem ale dala na něj a domů jsme si přivezli černou Brendu. A po roce a půl, když jsme odjeli  na Silvestra do hor,  tak najdeme plavého briarda !

Vždyť jsme mohli najít jakékoliv jiné plemeno ! Ale k nám osud přivede zrovna  psa  jakého jsem si já přála.

Dala jsem mu jméno  Bard.

Vypadalo to, že Bard se polekal petard na Silvestra, měl z nich velký strach. Zrovna tak se bál i  hromů a  bouřky. A kdyby neskončil tehdy u nás, asi by to s ním dopadlo špatně. Místní chasníci měli nejapné poznámky o psím gulášku...a na takové fórky jsem velmi citlivá...

Přesto, že jsem po celou dobu pobytu na horách rozvěšovala cedulky, že se našel pes, nikomu nechyběl , nikdo ho nehledal. Protože ani  nikdo z místních ho neznal, tak jsme dali inzerát i v Praze do novin. Žádná reakce nebyla a my si začali myslet, že Barda se zbavil někdo, kdo nezvládnul jeho výchovu.

Čím více jsem Barda poznávala, tím více jsem si přála, aby  se o  něj už nikdo nepřihlásil. Nebyl asi čistý briard, byl dost vysoký, méně chlupatý a na briarda i hodně mohutný. Povahově byl dominantní, ostrý pes, ale k nám přilnul velice rychle a poslouchal na slovo. Brendu si hned oblíbil, ale na ostatní psy byl agresivní a rval se. Nemohli jsme ho ani později brát na dovolené, byly s ním problémy, jak si vše hlídal. Hlídal stan, hlídal auto, hlídal stůl v hospodě a skoro nedovolil, aby nás číšník obsloužil. Neměl rád cyklisty, malé uňafané psy. Několikrát měl i konflikt s westíkem Arrískem. Arris byl uvrčený provokatér a nikdy neustoupil, pustil se do šarvátky klidně s velkým psem. Nepřipouštěl si, že rvačka s Bardem by pro něj mohla dopadnout tragicky. Čím byl starší, tím byl nevrlejší.

Brendu Bard ale miloval, celé dny si spolu hráli, nehnul se od ní. Byli spolu krásní a my s manželem měli každý svého psa, takového co jsme si přáli.On černou briardici Brendu a já plavého briarda Barda :o)

S Bardem jsem si ovšem skvěle procvičovala všechny své smysly. Na procházkách jsem musela být neustále ve střehu, předvídat všechny situace co mohly nastat, vidět doslova i za roh... Nebylo to  s ním jednoduché.

Bard měl fobii z toho být někde zavřený nebo uvázaný. Když jsem na horách potřebovala dojít do vsi do krámu, tak v chalupě vyváděl jak blázen. Přesto, že tam s ním v klidu čekala Brenda a Arris. Jednou skoro vyskočil z okna na půdě. Když jsem ho vzala tedy k obchodu a tam ho uvázala - aby místní neměli poznámky, že takový velký pes je na volno - tak překousal vodítko. Ale neutekl,  sednul si a čekal až vyjdu z krámu. Nevím jestli ho původní majitelé někde zavírali, nebo uvazovali, ale nesnášel to.

Potřeboval ke svému životu pocit volnosti a svobody.

Dvakrát se nám nepovedlo uhlídat Brendu, když hárala. Poprvé se šťěňata narodila hned v dubnu   1994, během stěhování na barák. Bard se stal taťkou sedmi štěňátek ( dvě fenky a pět pejsků) a pro všechny se nám podařilo najít hodné páníčky. S pěti majiteli jsme byli v kontaktu  dlouhá léta. A tak i víme, že jedna plavá fena ( Britta) podědila Bardovu drsňáckou povahu. Dožila se celkem vysokého věku ( 11let), ale celý život si s její agresivitou páníčkové zažívali horké chvilky. Několikrát jsem ji u nás hlídala.

Druhá plavá fenka ( po mamce ji dali jméno Brenda) byla povahově zlatá, zrovna tak jako její tři bratři - dva černí ( Body a Doyl) a jeden plavý (Brouček) Dalšího černého pejska Goldyho měla naše kamarádka v Brně a ten byl ostřejší. Ale Zdena měla už zkušenosti se psy, tak ho zvládala. Ale  zrovna jednoduché to s Golďáskem taky neměli.

Podruhé se nám  štěňátka narodila v létě v roce 1996 . Nechtěla jsem, aby Brenda měla znovu štěňata, tak jsem ji snažila držet od Barda  odděleně. Dalo to fušku, ale zvládala jsem to. Jenže pak jsme na odpoledne odjeli  s dětmi pryč, Brendu jsem zavřela do baráku a Barda nechala na zahradě. Vrátili jsme se domů a v první chvíli jsme mysleli, že nás vykradli. Do dveří byla vyštípaná díra, všude třísky...Bard si osvobodil Brendu a nám se za dva měsíce narodila štěňátka. Byla původně tři, ale jedno se nerozdýchalo. Tak jsme měli dva kluky, černého Ballů a plavého Barbárka. Ten byl od narození můj miláček a kdybych neměla Barda, tak bych si ho určitě nechala.

Pro černého Ballůa si koncem prázdnin přišla rodina, co bydlela kousek od nás a přejmenovali si ho na Pepino. Plavého Barbárka jsem měla doma do pěti měsíců a v lednu odjel do Brna. Kamarádka ho vezla svému bratrovi.

Jednou v noci  v dubnu 1997 začal Bard kňourat a naříkat. Vzala jsem  ho nahoru k nám do ložnice a myslela, že je mu jen špatně a že to do rána přejde. Nevěděla jsem co to může být, hekal, ztěžka dýchal a jakoby se dávil. Ráno jsem s ním jela hned na veterinu, to už měl nafouklé břicho. Byla to torze. Okamžitě ho operovali, ale bohužel se ho už nepodařilo zachránit, odpoledne nám zemřel. Byla jsem v šoku, do té doby jsem se s torzí nikdy nesetkala. Vyčítala jsem si, že jsem s ním nejela k veterináři hned v noci , ale netušila jsem, že to bylo tak vážné.

Ale to horší mělo ještě  přijít, za tři týdny po Bardovi nám odešla Brenda. Ráno ležela nehybně na svém oblíbeném místě s nafouklým břichem...neslyšeli jsme jediné kviknutí, heknutí, prostě nic, co by nás ( jako u Barda) upozornilo na to, že je něco v nepořádku.

Bylo mi hrozně. Připadala jsem si jak ve špatném filmu, během tří týdnů mi zemřeli dva mladí, zdraví, pětiletí krásní psi...

Byla jsem ze všeho zdrchaná, smutná, děti nechápaly, kam najednou zmizeli jejich psí kamarádi, kde je Brenda a Bard ?

A pak mi zase nahrál osud :  po třech měsících  se ke mně vrátilo moje oblíbené štěňátko Barbárek....

na další článek