Berenica  1.11.2001 -  27.4.2008  naše  Beruška, Berča, Barbucha, Bambuča, Barbie nebo Bé.......Náš první pudlík. Objevila se  u nás doma  pod vánočním stromečkem v roce  2001 jako naprosto nečekané  překvapení pro tehdy desetiletou dceru Markétku.

Už nikdy se mi nikoho nepovede tak nádherně dárkem ohromit.

Tenkrát to pro naši rodinu bylo moc těžké období, syn měl  o  letních prázdninách velmi vážný úraz a já s ním "bydlela" už půl roku v nemocnici. Doma jsem měla manžela , dcerku a právě pro ni jsem se rozhodla pořídit pejska. Aby se necítila tak opuštěná, aby se rozptýlila, měla se o koho  s láskou starat.   O tom, že to bude pudlík, jsem měla jasno hned. Za prvé  jsem si  konečně  splnila  svůj sen  mít  doma pudla  a  zadruhé  neexistuje báječnější plemeno, které by  dítěti rozzářilo všední dny, pobavilo, rozveselilo, které by bylo pro dítě skvělým , trpělivým,  zábavným , mrštným  a  neagresivním  kamarádem. Rozhodla  jsem se  pro bílou  nebo  stříbrnou trpasličí  pudlí  holčičku . Byl to docela velký problém sehnat  bílé  nebo stříbrné  štěňátko přesně  na Vánoce. Celá JIP to se mnou prožívala , všichni drželi palce, aby se  to velké překvapení  pro dcerku vydařilo. V tom roce byla zima před Vánoci  poměrně krutá - my si to v Praze tolik neuvědomovali - ale bylo hodně sněhu , vítr,  závěje a  celé neprůjezdné oblasti. A já jsem "dáreček" objevila až na severní Moravě,   stříbrná  štěňátka se  narodila  1.11.2001 u paní Aleny  Ohnhauserové v chovatelské stanici  Silver Paradise.  Jela jsem pro Berču dva dny před Štědrým dnem, autobusem  z Prahy až do Opavy. Ten den vysvitlo sluníčko, vítr ustal a já se kochala tou zasněženou, jiskřivou nádherou. Jakoby mně i samo nebe drželo pěsti, ať si dáreček v pořádku dovezu. Domů jsem  už  jela  autem, známí zrovna ten den odjížděli od příbuzných zase do Prahy. Cestou  zpět  už  sice zase počasí  zlobilo, sněžilo, foukalo a  začaly se tvořit návěje , ale dojeli jsme  pozdě v noci v pořádku.  Berenicu nám pohlídala do Štědrého dne kamarádka a my se jen modlili aby nám syna doktoři "půjčili" na Štědrý den domů, abychom byli všichni společně.

Přání se nám splnilo a manžel si pro nás odpoledne do nemocnice dojel. Cestou jsme vyzvedli u kamarádky štěňátko a pádili domů. Dcera bruslila  s dětmi na zamrzlém rybníku, tak jsem doma vytáhla  velkou - předem nachystanou  - krabici  s nápisem "nejkrásnější dáreček"  a do ní šoupla Marka i s Berčou. Manžel  zatím běžel pro Markétku k rybníku ať honem spěchá domů, že tam  na ní čeká bráška jako překvapení. Marky začala - nic netušíc - rozbalovat krabici , Berča spinkala na dně na polštářku a ani nekvikla, jakoby věděla  co se po ní chce  a  že nesmí  překvapení pokazit. Na to leknutí a  radost zároveň, když dcera objevila kromě brášky v bedně i štěňátko, nikdy nezapomeneme.

Byl to pro nás ten nejkrásnější  a  naplno prožitý Štědrý den, takový co je jen jednou za život. Uvědomili  jsme si jak málo člověk k životu potřebuje  a nejvzácnější  dar  je  to , že můžeme být všichni pohromadě  a  že  našim dětem září oči  radostí a štěstím.

I když jsem se musela se synem hned ráno vrátit do nemocnice, bylo mi  krásně na duši, protože jsem věděla, že dcera má doma psí miminko, o které se bude  s láskou starat , rozptýlí se a trochu zapomene na starosti kolem. Berču jsme mezi svátky tajně propašovali  do nemocnice, protože sestřičky moc chtěly  vidět ten krásný  živý dáreček.

Ty  moje dvě  "holky"  - Berenica a Markéta  - se od sebe na hodně dlouhou dobu ani nehnuly. Neumím si představit silnější pouto mezi dítětem a psem. Berenica četla v očích své malé paničky všechna přání  a  s radostí ji je plnila. A my poznávali, jak skvělé, věrné , učenlivé a  chápající  plemeno pudlík je  :-)

Odpočátku chodila bez vodítka a nevzdálila se  ani na krok, lezla za dětmi na klouzačku a "sjížděla" dolů, skákala do náručí, válela sudy,  přeskakovala lavičky, tancovala, houpala se na houpačce, seděla na koni,  vyhledávala předměty......

Samozřejmě nebyla desetiletou slečnou moc důsledně vychovávána, ale myslím, že z psího pohledu  Berča prožila to nejkrásnější  štěněčí dětství......

Když jsem pak přišla  v dubnu s  Markem domů z nemocnice, tak bylo  tedy opravdu co napravovat...

Největší oříšek snad  byla až nezdravá závislost na dceru. Markétka ji nikomu nepůjčovala, nenechala od cizích ani  pohladit, měla Berču jako svůj drahocenný poklad. Ještě, že dcera musela do školy :-)  a  já Berušku  přes den dávala  pomalinku dokupy. Zvykala si na Marka, chodila  s námi  do krámu, nechávala jsem  na ní sahat cizí lidi  , očuchávat ji cizími psy, učila se při česání stát na stole....Šlo to velmi ztěžka, ale výsledky se  přeci jen pomalu dostavovaly. Později pak hodně pomohly Berče k vyrovnanější a přátelské  povaze agility, psí tábory a  hlavně  časté  návštěvy  našich člověčích i psích  kamarádů u nás doma...

Jak Berenica rostla  a začala chodit ke psí kadeřnici, tak dcera projevila zájem přihlásit  se na výstavu. Docela mě to mile překvapilo, protože i  když jsem sháněla štěňátko s PP, tak na výstavy jsem  ani nepomyslela.

Markétka  měla do toho chuť , od počátku si Berču  v kruhu předváděla  sama. Dnes se při vzpomínce na naše výstavní začátky musím červenat studem, plácaly jsme se  v tom většinou samy, bez zkušeností, naše chovatelka byla  moc daleko , aby na nás mohla dohlédnout, tak jsem  všechny  rady  řešila  po telefonu . Absolvovaly jsme asi 4 výstavy a poznaly, že  Berča  si to  v  kruhu  neužívá , stresuje  ji  to a  hlavně  nesnášela aby na ní někdo cizí  moc sahal...Vždy se těšila honem ven do přírody,  koupat se, běhat u kola , skákat za míčkem...

O letních prázdninách se holky zúčastnily prvně agilitího tábora . Berče bylo teprve osm měsíců, tak si parkur a překážky spíše jen oťukávala, ale už bylo vidět, že naprosto chápe o co půjde.

Během dalšího roku se holky spolu do trénování už pustily naplno a  my viděli, že se  Berenica na parkuru proměňuje v úplně jiného , klidného a vyrovnaného psa, že v tu chvíli zcela "vypne", nevnímá  okolí, rozhodčího, jiné psy..Berenica byla mnohdy podezírána, že snad umí poznávat čísla u překážek, protože nikdy pořadí nespletla. Trenérka nám naznačovala, že kdyby s Berčou běhal zkušený agiliťák, tak by to dotáhla hodně vysoko, Berenica je prý sen každého závodníka. Rychlá, přesná, skvěle reagující, nadšená,  málokdy se povede aby byl takový hned první pes.  Ale copak bych mohla dceři vzít Berušku a nechat ji běhat s někým jiným? A hlavně Berča by s jiným ani nešla....A tak jsem " moje holky"  dál vozila  na tréninky ( později přibyl i Berči syn Amigo ) , zúčastnily se několika závodů, složily zkoušky, o prázdninách jezdí na psí tábory....

...... roky  ubíhají, z dcery vyrostla bezva slečna, syn se dostal z nejhoršího a chodí a mluví  :o) , Berča vystřídala několik  střihů,  dospěla, stala se maminkou štěňátek , naše rodina se rozrostla o další pudlíky.

Berenica nás náhle a nečekaně opustila v dubnu 2008, ve věku pouhých šesti a půl let.

Výsledek pitvy - akutní břišní příhoda. Celá rodina byla v šoku, nikdy na našeho prvního pudlíka nezapomeneme, to právě díky Berenice jsme poznali, že pudl je to nejbáječnějš plemeno na světě :-)

O tom všem se můžete dočíst dále....

 na další článek

 na další článek